Vojtíkovi.

Můj nejmilejší,

dneska je ten den. Máme výročí. 

Pamatuju si jako by to bylo včera, jak jsme na sebe před 4 lety koukali a tak nějak nevěděli jak dál. Ale nevzdali jsme to a tys byl můj. Deset let. Jen tak dlouho to trvalo od doby, co jsem se do tebe zamilovala a konečně jsem si mohla říct: Mám ho! 

A mám to štěstí, že se můžu i po těch letech zamilovávat každý den víc a víc. Tak moc jsem šťastná, tak moc si užívám náš společný život. 

Někdy nechápu, jak pohodový vztah máme, až je mi to občas trapný, protože.. kdo má doma takovou pohodu?! Co mám jako říkat, když se mě někdo zeptá, kdy jsme se pohádali? Že se jako nehádáme?! No nehádáme.. A tak když jdu každý den z práce domů, těším se, že TY tam jsi. Že ti budu moc všecko říct a ty mě budeš poslouchat jako já tebe (když mi nemluvíš do seriálu).

Nikdy ti nedělá problém mě motivovat a strkat dál. Asi proto mě letos čeká ten úplně poslední semestr školy a ty budeš mít doma Mgr. Ale dál už nic, jo? Kdyžtak nějaká univerzita třetího věku, až budeme mít ten věk :D

Mám moc ráda, že mi nenadáváš, když hledám starý rozpadlý baráky, který stojí miliony, a myslím si, že by to jednou mohl být náš domov. Mám moc ráda, že mi nenadáváš za spoustu věcí, který by jen tak někdo nepřekousl. Že už ses smířil s tím, že bez umytý koupelny prostě vlak nejede, že dva monitory jsou na jednu osobu domácnosti prostě moc, že prádlo se po usušení žehlí, že obrazy nad naší postelí prostě viset budou. Tvoje trpělivost je svatá. 

Jsem prostě zamilovaná. Moc. Nejvíc. 

A vím, že i ty mě máš rád. 

Ale víš, že jsme si museli projít i bahnem, abychom teď mohli chodit po tom obláčku, jaký máme. O to víc si toho všeho vážím. Obdivuju tě za to, co jsi pro svůj život udělal a že díky tomu tenhle život může být NÁŠ. Obdivuju tě za to, že se nebojíš riskovat, že věříš na budoucnost, že za život umíš vzít jako málo kdo. Že pokaždý, když kupuješ nový byt a já si klepu na hlavu, vlastně vím, že to děláš, abychom se měli dobře. Aby ses naučil zodpovědnosti a taky jak se dělají ty podlahy, bourá jádro, montuje elektrika a bůh ví co ještě. 

Baví mě se koukat, jak jako osobnost každým rokem rosteš. Jak zkoušíš, co by mohlo jít a co ne. Jak máš rád svojí rodinu a jak máš rád tu moji. Baví mě, jak mě umíš překvapit, když to nejmíň čekám. Bavíš mě jako životní partner i jako nejlepší kámoš. 

Ach. Je tolik věcí, co bych tady ještě chtěla vykřičet do světa, ale.. jsem nějak na měkko. Tak ti to kdyžtak řeknu večer. Nebo zítra. Nebo kdykoliv jindy, protože přeci není kam spěchat. Tohle tě, můj milý, čeká na doživotí - do konce života. 

Líbám tě. 

V. 

Jak (ne)zvládat vztah na dálku.

Já si vlastně už ani neuvědomuju, že nejsem doma. Jsem tam moc zvyklá se přizpůsobit podmínkám žití, že jsem se v Rumunsku zabydlela téměř rychlostí blesku a nějak mi nepřijde, že bych nebyla ve svém přirozeném prostředí. S příchodem sluníčka jsem chytla i zlatavou barvu (rozuměj nechci používat rasistická slovíčka o barvě pleti) takže i barevný národností rozdíl jsem vyrovnala.

Co ale vždycky je a bude jiné jsou lidi.

Na cestách si můžete najít kamarády, lásku, zázemí.. ale pak zpátky doma? Nebo kde to doma pak je skutečně je?

Pro mě bylo vždycky doma na více místech, a proto se s těmi přesuny možná srovnávám lépe. Od mala jsem měla doma u mamky a doma u taťky. Pak doma v Praze, doma v Americe a teď doma v Rumunsku. Jsou to místa, kde se mi hezky žilo nebo ještě žije a nemůžu říct, že by to bylo nějak špatný. Víc doma znamená víc lásky, protože každý doma netvoříte jen vy sami, ale někdo, kdo vám to prostředí dělá hezčí, lepší, pozitivnější. A když to tak není, je to spíš místo na přežití než domov.

Tady v Rumunsku jsou to moje kolegyně v práci, kdo mi dělá hezčí den. A když pak v 7, v půl 8 večer přijdu domů, tu samotu ani nevnímám. Člověk si to asi nesmí moc připouštět.

Někdy je to ale přeci jen těžký, co si budeme povídat. A o tom je tenhle článek.

Vždycky, když se mluví o vztahu na dálku, znamená to automaticky nějakou lásku, přítele, přítelkyni, co na člověka doma čeká. Ale pro mě vztah na dálku určitě není jen jednotné číslo.

Pro mě je to spoustu vazeb, které k domovu mám. Mamča, taťka, dědeček, kamarádi, můj Vojta. A možná ještě víc, ale určitě ne jen jeden.

Paradoxně mi teď ta situace přijde nějaká těžší, než když jsem byla celé dva roky v Americe. Tam jsem věděla, že se s nikým vidět nemůžu a že buď na mě za tu dobu zapomene a nebo si to pak všechno vynahradíme. Ale pravidla byla jasná. Dlouho nic a pak bude na všechny dost času.

Teď, kdy jezdím domů každý druhý víkend je to najednou nějaký složitější. Jsem mnohem víc pod tlakem, když si vlastně musím rozmyslet, koho uvidím a na jak dlouho. Ač jsem strašně smutná, kamarádi z toho víkendového plánování vypadli nějak automaticky. I kdybych sebevíc chtěla, stihnu se s někým vidět maximálně na kafe a už zas musím jít.

Rodičům se snažím vyhradit víkendy po jednom měsíčně. Alespoň. Ale tím, že jsou tak daleko od sebe mi někdy ani tahle snaha nevyjde.

Paradoxně nejhůř je na tom asi můj Vojta, se kterým se vidím nejvíc. On je ten, co musí snášet ten obrovský tlak, který na sobě mám a se kterým vždycky přijedu domů. Někdy je to lepší, někdy horší. Jindy bych se radši ani neviděla. :D

Ač se to nezdá, každý od vás nějaké to očekávání má a když ví, že jste doma, chce vás vidět. Jsem ráda, že mi rodiče ten nedostatek času nezazlívají, ale už jen ten pocit, že je nemůžu vidět kdy chci na mě ten tlak vytvoří. Znásobte si to ostatními členy rodiny, kamarády, povinnostmi a najednou vlastně nevíte co dřív.

A tak se občas stane, že přijedu domů s náladou pod psa a akorát prskám kvůli kravinám. Nemluvě o tom, že ten byt už najednou nevypadá tak, jako když jsem ho opouštěla dřív. Že je tam najednou i někdo jiný a tím pádem není nic na svém místě. Což je vlastně strašně hezký a skvělý a normálně by to bylo asi úplně v pohodě, ale vemte v úvahu výše zmíněné faktory stresu a jste v tom. Hromy, blesky. Nesnáším se za ty nálady, které se mi během víkendu střídají, ale někdy to na mě padne a nemůžu s tím hnout.

I tak si myslím, že se dá odloučení od domova zvládnout, jen k tomu kolem vás musí být vytvořené ty správné podmínky.

Já jsem za poslední dobu přišla na spoustu věcí:

• vím, že dva roky v cizině bych s Vojtou doma nikdy nedala. Proč? Protože bych to nedala. Už mi není 15 a uvědomila jsem si, že tyhle momenty, kdy ještě nemáme žádné závazky a jen jeden druhého si chci užít naplno
• vím, že už bych nikdy nechtěla žít někde, kde bych si nemohla alespoň jednou za čas odskočit navštívit svoje rodiče. Proč? Protože ať chceš nebo ne, nikdy nevíš co se může stát a i jim chci být poblíž, kdyby cokoliv potřebovali. 
• vím, že vztahy na dálku fungují jen v tom případě, že na ně nejste sám. Na to asi ani nepotřebujete odpověď na otázku proč. Je samozřejmost, že když vás v tom rozhodnutí někdo nepodpoří, ten vztah (jakýkoliv) fungovat nemůže.

Dva víkendy v měsíci se zdají jako dost času stráveného doma. Popravdě teď už asi vím, že já potřebuju všechen čas. Že sama už nikdy nikde žít nechci. Už nechci zažívat ty pondělní rána, kdy si cestou na letiště říkám, co všechno jsem ten víkend ještě chtěla udělat. Že něco, co se zdá spoustu lidem jako snové zas tak snové není. 

Miluju tu zkušenost být tady a pracovat v zahraničí. Vím, že můžu být sakra ráda, že mám doma někoho, kdo mi to dovolil a ještě mě v tom každodenně podporuje. Ale chci říct, že lehký to není. Neříkám, že těžký. Spoustu lidí už mi psalo, jak oni by to nezvládli, že jsem dobrá. Tomu se směju. Chci být dobrá proto, že jsem si to žití v cizině nějakým způsobem zasloužila a ještě zasloužím a ne proto, že tu jsem. :) 

To bylo něco málo k tomu, jak se tu občas cítím a jaké to je žít pryč od těch nejbližších. Každý další člověk, který žije v zahraničí by vám k tomu mohl říct cokoliv jiného, ale já jsem já. A tohle je teď můj svět. 1 hodinu 35 minut minut od domova, když mě ČSA zrovna moc neštvou nebo mě neposílají vrtulákem. To se z té hodinky a půl hnedle stanou 3. :D

Abych ale nemluvila jen o těch negativech. Já mám prakticky každých 14 dní Vánoce. K nim bych přirovnala ty krásný pocity, který mám když vím, že v pátek letím domů. Vždycky v úterý nebo ve středu je to jako 21. prosince - začínají pohádky a vy víte, že se to blíží, motýlci v břiše. Cesta na letiště na jako zdobení stromečku 23. - už je to hrozně blízko, motýlí hejno v břiše. A Praha? No tak to je jasnej Ježíšek! Prostě štěstí!
Myslím, že řidiči Uberu ze mě mají taky Vánoce! to je vždycky: "Slečno, vy vypadáte tak šťastně!" "Slečno, vy se tak usmíváte." A pak jim 30 minut cesty z letiště domů vtloukám do hlavy, jak je Praha strašně nádherná a jaký mají všichni co tam žijí štěstí! 

Co vy? Zvládli byste život někde jinde? :)

Mějte se krásně, 

s pozdravem vaše houdička

(re)start.

Ahoj všichni :)

Už jsem o sobě zase nějaký ten pátek nedala vědět. Ono totiž čím kreativnější práci mám, tím hůř se mi pak kreativně (=zajímavě) píše. Né, že by nebyl čas, spíš jen těch příležitostí a vhodných podmínek ke psaní není dost.

Nejlíp se mi o psaní přemýšlí ve sprše, jenže než celý koupací a zkrášlovací proces dokončím, už se mi chce zase spíš jen ležet a odpočívat než koukat do počítače, který mám před očima celý den.

Oh. Celé dva odstavce výmluv, no pěkný houdí.

Každopádně teď píšu, takže dost vymlouvání a jdeme k tématu.

Neberte tenhle článek tak, že bych chtěla někomu vnucovat, jak má správně žít nebo co a jak dělat. Berte to tak, že obyčejná holka píše o obyčejných (holčičích) problémkách. Mně samotný totiž takovýhle články chybí. Všude buď vidím samou (vyretušovanou) dokonalost nebo "selflove" kdy holky prezentují, jak svoje špíčky milují a vlastně jsou spokojené. Ať to tak mají, ale kde je ten střed?Kdo mluví o tom, že to zkusil a třeba to úplně nešlo a svět se taky nezbláznil? Takže to berte, že jedna z těch možností, jak to zkusit je právě teď, právě tady. :)

A abych to vzala pěkně popořadě.

Když jsem odjela do Rumunska, začala jsem ve volných chvílích sledovat pořad co se jmenuje "Zhubni nebo přiber", na který jsem narazila nějakou náhodou na Youtube. Není to nic, nad čím bych musela nějak přemýšlet, takže se to dá poslouchat i bez obrazu, takže mi to někdy běželo jen jako pozadí při úklidu neb tak.

Čím déle jsem to ale sledovala, tím víc mě tu nutilo se zamýšlet nad tím, jak v dnešní době žijeme co se jídla a životního stylu týče. A že i když je člověk hubený, může mít úplně stejné (zdravotní) problémy jako ten obézní.

Když jsem to nakousla. V tom pořadu se dost řeší i jiná témata než jen strava jako taková, ale právě i všechny možný formy poruchy přijmu potravy, o kterých jsem neměla ani tušení, že existují! Díky bohu, že moje anorexie trvala jen tak krátce a během jednoho roku jsem byla zase OK, protože když jsem tam viděla ty ženský, který jsou úplně vyřízený a bojují s tím třeba 20 let, je to šílený! To pak už nemáte žádný život. Bulimie a anorexie jsou fakt svině a je lepší se od nich držet co nejdál a že (bohužel) vím, o čem mluvím. Kdo četl můj starý blog už ví, kdo nevěděl, tak už ví taky. :) Nestydím se za to a jsem pyšná na sebe, že jsem to zvládla a na mojí mamku, která to zvládla se mnou jsem pyšná ještě víc.

A protože život je právě o jídle a bez něho bychom nebyli, rozhodla jsem se přemýšlet zase sama o sobě. Mám jídlo ráda a dávno už jsou za mnou ty časy, kdy jsem nejedla, takže to už mě netrápí, i když jsem si moc dobře vědomá, že jakmile se to člověka jednou dotkne, je to tam napořád, takže mám respekt. Jenže jsem zase ten typ člověka, co se dokáže odbít něčím, co je hlavně jednoduchý na přípravu a nemusí se nad tím nějak přemýšlet. S tím bojuju vlastně od tý doby, co nemám mama-servis. :D Takže jsem schopná jíst každý den tu stejnou večeři což se rovná dvě housky s plátkem sýra. Každý večer. Když se zadaří i s plátkem šunky.

Fakt mi to nevadí, protože mi to chutná a je to jednoduchý. Takže ideál. Jenže.. jaký výživový hodnoty tohle jídlo asi má? Jaký vitamíny a tělu prospěšný látky obsahuje houska se sýrem?! Prd prd nula. Prostě špatný. A že se takhle stravuju až na výjimky třeba poslední rok.

Takže jsem se rozhodla, že s tím něco udělám. Přidala jsem do večeří nějakou tu rybku, salát, humus, tmavé pečivo a tak. Od něčeho člověk začít musí.

Chia pudink s mangem a lněnými semínky + kafíčko

Taky jsem si začala dělat snídaně. Chia pudink z kokosového mléka, s kousky kokosu a nějakým ovocem, nejčastěji broskví. Je to fakt mňamka a hned se mi líp vstává, když vím, co na mě v ledničce čeká. Snídaně, základ dne. Najednou mi nevadí si večer dopředu připravit jídlo na druhý den když vím, že je to dobrůtka.

Až na kafe s mlíkem se teď snažím vyhýbat mléčným výrobkům. Nemám s nimi nějaké větší problémy, ale vím, že mi nedělají dobře na pleť a Alpro je taky super. I když na druhou stranu, mlíko je pro tělo taky potřeba, tak proto jsem ho nevynechala úplně, když nutně nemusím. Snaha o kompromis zatím funguje na jedničku.

Co bych ale chtěla hlavně říct je to, že jsem nad jídlem začala víc přemýšlet, ale ne se omezovat. Takže když si občas zajdu do KFC nemám fakt žádný výčitky. Stejně tak z brambůrek. Navíc se znám a vím moc dobře, že čím víc bych si něco odepírala, tím víc bych to chtěla a deptalo by mě to psychicky a na té psychice to občas dokáže udělat pěknou neplechu.

A aby toho nebylo málo, začala jsem cvičit. Ne kvůli hubnutí, ale kvůli tomu, že jsem to najednou začala potřebovat. Určitě každý zná nějaké signály, které mu tělo dá, aby začal něco dělat. Takže můj signál přišel a světe div se, ještě neodešel. Každý den si DOMA (pohodlně) zacvičím tak na půl hodinky, to mi stačí. V klidu. Nikdo nekouká a neposlouchá jak funím (i když nevylučuju, že to nejde slyšet až k sousedům).

Můj největší problém co se cvičení týče je ten, že jakmile nevidím výsledky, hned přestanu. Jenže tentokrát to nebylo pro nic viditelného, spíš pro psychiku a na tu to fungovalo výborně. Endorfiny dokáží hotové zázraky. Fakt, vygooglete si to!
Druhý zádrhel vždycky přišel v tom, že jsem si říkala: "Ježiš, dneska si musím zacvičit" a o to víc se mi do toho nechtělo. Teď to mám tak, že cvičím bez problémů téměř každý den úplně v pohodě. Když se mi nechce nebo na to nemám čas, tak prostě vynechám. Ale kde je vůle, tam je cesta, takže ani to se mi moc nestává. Přestala jsem takzvaně tlačit na pilu a je mi krásně.

Ok, i když jsem zmínila, že to nedělám kvůli hubnutí/formování, neříkám, že se mi nelíbí ten pocit, když se ty boky trochu zmenší a břicho zpevní. To je hodně příjemný, ale když se za tím neženete, spíš vás to příjemně překvapí a motivuje ještě víc. A hlavně, když vám nikdo neříká: "Si tlustá, cvič" - (ano, i to se mi stalo), jde to líp. A když vám někdo řekne: "Jé, tobě to sluší", jde to skoro samo.

po 8 týdnech

Tenhle článek píšu asi proto, abych si sama uvědomila, že je důležitý se o sebe starat nejen zvenku, ale i vnitřně. Abych si to zpětně mohla přečíst až na to zase zapomenu.
Taky abych třeba ukázala, že se dá začít úplně v klidu, pomalu, příjemně. Bez toho, aniž byste museli utrácet tisíc za permanentky do posilovny a sportovní oblečení. Stačí na sebe hodit něco pohodlného a můžete se do toho opřít v soukromí.

Teď je hrozně populární, jak všichni mluví o sebelásce a že se máte přijmout takoví, jací jste a pak bude život nejspíš úplně dokonalý. Strašně moc ráda bych věřila těm, co to s takovou radostí propagují a šíří tu lásku k sobě samotným, ale u některých mi to sakra nejde a na slovo "sebeláska" mám fakt alergii. To je zas jednu trend vám povím. :D

Chápu projekt Za normální holky, který mi je sympatický a ukazuje, že se holky nemusí schovávat od vrstvou make upu, aby byly hezky. Na druhou stranu, když by jim mělo bez toho make upu být psychicky hůř, jako třeba mě, proč ho nenosit. Stejně jako push-upku nebo stahovací kalhotky (ty nenosím!) Ale ať to všechno dělají, že je to příjemný jim a ne, protože si myslí, že pak se budou někomu líbit víc. Aspoň tak to tedy chápu já. :)

Je důležitý se mít rád (s mírou), je důležitý se o sebe starat (s mírou) a je důležitý přemýšlet nad důsledky, které bude mít to, jak se k sobě chováte teď nebo jste se k sobě chovali. Je důležitý být v pohodě!! Psychika - to je podle mě nástroj, který nás dokáže řídit, že o tom ani nevíme a kolikrát si pak ani nedokážeme zdůvodnit, proč jsme třeba vyžraly celou ledničku a přitom jen PMS. Jsme jen lidi no.

Podle mě ani nemusíte být přehnaně šťastní, když jste psychicky vyrovnaní. Tělo to pozná, váš mozek to pozná a i vaše okolí.

Mně třeba vadí, když vidím superobézní mámu jak cpe do svého obézního dítěte hranoky u mekáče, protože se tím prakticky úplně ničí oba a je úplně jasný, že problém asi nebude zdraví, ale životní styl. Nikdy bych si ale netroufala soudit tělesnou konstrukci někoho, jen podle vzhledu. Tohle je hrozně citlivý téma a pohledy a narážky můžou způsobit něco, co bychom si sami ani nedokázali představit. Bylo by hezký, kdyby o tom začali lidi takhle přemýšlet.

To jsem se zase rozkecala! A to jsem se chtěla jen pochlubit tím, jak cvičím. Jen jsem potřebovala, abyste taky věděli, co mě k tomu dovedlo a kdybych náhodou přestala, abyste si mohli rýpnou a trošku mě popohnat. :D

Možná jednou opráším svůj trenérský diplom a ne proto, abych nutila lidi hubnout, ale abych je mohla přesvědčovat o tom, že to dělají pro sebe a zdraví a ne proto, jak vypadají v zrcadle (i když to je ve většině případech asi priorita).

Tak pro dnešek asi končím ne? :D

Snad vás mé (trochu sebestředné) tlachání neunudilo k smrti a zavřete tuhle stránku s dobrým pocitem nebo odhodláním, že dneska si ty sedy lehy rádi dáte. A nebo že si dáte burgr, protože na něj máte chuť. Prostě, že budete (s rozumem) dělat to, co vám dělá dobře. :)

Jsem za vás ráda, je fajn se mít komu svěřit. Kdyby vás něco trápilo tak klidně napište, na revanš si to taky ráda poslechnu.

Mějte se krásně!

Pozdrave posílá vaše houdička!

Tenkrát v Číně.

Tohle je příběh o tom, jak jsem jela do Číny.

Možná teď čekáte veselá vyprávění z cest a tak bude asi trochu zklamaní. Chci to vzít pěkně od začátku, abyste věděli, co tomuhle spontánnímu rozhodnutí odletět sama do Číny předcházelo a jak to probíhalo. Úplně upřímně.

Bylo 21. 12. 2017.

Seděla jsem v práci a cítila se strašně. Přišlo mi, že se mi všechno sype na hlavu. Ani blížící se Vánoce mi nepřinášely žádnou radost. Měla jsem něco, čemu se říká porozchodová depka. V takových chvílích mám vždycky hroznou potřebu si něco dokázat tak, jak jsem to vždycky dělala v Americe, když jsem měla všeho plné zuby. Naplnit tu prázdnotu něčím velkým.

Zvedla jsem se tedy od stolu a šla se zeptat, jestli si můžu vzít v dubnu na 14 dní dovolenou. O dalších 5 minut později jsem na stránkách Emirates vyplňovala své osobní údaje.

V dubnu mě čekal výlet do Číny.

Moje náplast na smutek dostala fyzickou podobu. Popravdě jsem to udělala na truc, protože jsem o tom pořád mluvila. Pořád jsem mluvila o tom, že do té Číny poletím a tak jsem to musela dokázat. Dokázat si, že můžu existovat sama a nikoho k tomu nepotřebuji.
Nevím, co to mám za povahu dělat takováhle unáhlená rozhodnutí v emocionálně vypjatých momentech. Taková jsem prostě já. Ať už jsem to udělala z jakéhokoliv důvodu, čekalo mě dobrodružství mého života.

Měsíce a dny do odletu ubíhaly pro mě až závratnou rychlostí. Práce se nabalovala a já najednou nebyla vůbec připravená někam odjet. Připadalo mi úplně nemožné se najednou sbalit a nechat všechnu práci na 14 dní ležet. Přiznávám, že v tu dobu jsem si absolutně nezvládala zorganizovat čas a tím pádem vznikaly čím dál častěji tyhle pocity, že jsem úplně ztracená a mám toho nad hlavu.

A najednou byl večer před odletem. Neměla jsem ani sbaleno. Žádný plán na příštích 11 dní, které mě čekaly na druhé straně světa. Prostě jsem byla úplně vypnutá.

Balila jsem opravdu za minutu 12 a letěla prakticky úplně nepřipravená.

Naštěstí jsem se rychle dostala do nálady "letím na druhý konec světa" díky Emirates. Ačkoliv jsem zvyklá létat poměrně často, s nimi je to jiné. Zážitek. :)

Po 6 hodinách prvního letu jsem byla v Dubai. Byly asi 2 hodiny ráno a já měla nutnou potřebu si zdřímnout. Naštěstí tam mají taková lehátka právě pro tyhle účely. Jedno jsem ukořistila a říkala si, že na 5 minut zavřu oči. Kdyby mě neosvítil duch svatý a já si pro jistotu nenastavila budíka, spím tam až do dneška a žádná Čína by se nekonala. :D

Dalších 7 a půl hodiny v letadle a byla jsem tam. Hong Kong.

Z letiště se mi povedlo vymotat celkem rychle a stejně tak rychle jsem se dostala k vlaku, který mě měl dovést do centra. V tu chvíli jsem uslyšela, jak se kluci na vedlejší lavičce baví česky. Nedalo mi to, abych se trochu vlezle nepřidala k tomu, který nasedl do toho stejného vlaku jako já. Byl to Honza. Tak jsme se dali do řeči, vyměnili si jména kdyby náhodou a každý šel svou cestou.

Přestoupila jsem na metro a dojela prakticky až k hotelu. Vážně jsem to měla blízko, asi 2 minuty chůze. Když jsem vystoupila na povrch, spadla mi čelist. Tak tohle je Čína. A hlavně číňani. Já, Asií do té doby nepolíbená, jsem si to asi nedokázala dostatečně představit. A najednou jsem tomu stála čelem. Byl to šok. Pořádný kulturní šok.

Moje psychika, která už byla tak dost pochroumaná, dostávala na čumák každou chvíli víc a víc. Nepomohl tomu ani pokoj v hostelu, který jsem sdílela s dalšími 8 slečnami. Už nikdy, bože! :D První ponaučení tohoto výletu zní: Jsem až moc velká fajnovka na to, abych sdílela pokoj s víc než jedním dalším člověkem a to ještě mým příbuzným/parterem/kamarádkou.

První noc byla absolutní horor. Bulela jsem do polštáře jako malá holka. Furt tam někdo svítil, šustil, chrápal nebo vydával jiné nelichotivé zvuky. Říkala jsem si, že to absolutně nemůžu dalších 9 nocí vydržet.

Čtvrtek jsem se rozhodla trávit na pláži. Celý den vypadal asi tak, že jsem byla nalepená na služebním telefonu a lovila wifi, co kdyby mi náhodou přišel nějaký email. Šílenost. Byla jsem z toho úplně vystresovaná a nedokázala si ani na chvíli pomoc. Relax se žádný nekonal a mně bylo čím dál hůř.

Večer se ale všechno otočilo a moje nálada byla skvělá. Za prvé jsem po nekonečné době viděla Kačí, která v Hong Kongu žije, a za druhé jsme se dohodli s Honzou, nově nalezeným kamarádem z vlaku, že v pátek podnikneme něco společně. Taky na víkend jsem se domluvila s Kačí, že spolu něco podnikneme, takže tu najednou byla představa toho, že nebudu příští 3 dny sama a to mi udělalo moc dobře. Přitom mi nikdy nevadilo vyrazit někam samotná. Takhle jsem přeci cestovala v Americe vždycky.

Tyhle tři dny byly naprostý balzám na duši. V pátek jsem nechala služební telefon (radši) vybitý a o víkendu si na práci ani nevzpomněla. Najednou se mi strašně vyčistila hlava a začaly se mi rovnat myšlenky.

Dalších 6 dní už se to jen lepšilo. S Kačí jsem trávila každý večer po práci. Viděla jsem se taky ještě s Honzou a procházela sama Hong Kong křížem krážem. Najednou jsem všechno viděla v mnohem jasnějších barvách. Musím se dát dohromady.

Předposlední den jsem vyrazila na delší výlet na místo, které mi doporučila Kačí. 10 tisíc Budhů, tak se to jmenovalo. A bylo to opravdu 10 tisíc sedících Budhů, kteří lemovali cestu na kopec s chrámem a čínským uměním. To jsem potřebovala. Bylo to něco úžasného. Jak cesta sama o sobě tak i cíl. Nic krásnějšího jsem tam zatím neviděla a užívala si tam každou minutku. Balzám na duši.

Hong Kong je něčím strašně krásný a zajímavý. Ten kontrast starých chrámů a vysokých mrakodrapů je až neuvěřitelný. Jak je možné, že to dohromady funguje?!

Viděla jsem město z výšky, z lodi, koukala z jedné strany na druhou. Seděla na břehu a popíjela pivo s výhledem na noční město. Našla zajímavé nové kamarády a hlavně hodiny a hodiny povídala s jednou z mých nejlepších kamarádek. Skončilo to všechno dobře.

Těsně před odletem jsem se rozhodla skočit ještě jednou na pláž. Tentokrát už naprosto klidná a v pohodě.
Už když jsem tam přicházela, zastavil mě dva kluci tak kolem 15 let, jestli můžou poprosit o fotku. Tak jsem řekla, že určitě a ať mi dají foťák a já je vyfotím. Jenže oni mysleli fotku se mnou?! Tak jsem s každým zvlášť zapózovala a co si budeme povídat, docela mě to rozesmálo a měla jsem hned lepší den. Jenže co se stalo pak..

Na tuhle pláž jezdí autobusy pravděpodobně z celé Číny, jen aby viděli moře. Takže se tam střídalo dá se říct stovky lidí, všichni si smočili kotníky, udělali miliardy fotek a zase zaskákali do autobusu a jeli dál. To všechno vždycky trvalo maximálně 5 minut.
Já se rozložila kousek od jednoho takové místa, kdy zrovna vyskákala nová banda. Uložila jsem se do písku a koukala, jak jsou nadšení.
V tom se proti mě začala neskutečnou rychlostí řítit asi stoletá Asiatka s foťákem v ruce. Tak si říkám: Aha, asi chtějí vyfotit.. houbelec. Ona se běžela vyfotit se mnou?! A jak jí tak viděl zbytek jejího zájezdu, všichni se najednou rozhodli vyfotit se mnou! A ty zas viděl další zájezd a musel se přidat..
Takže sem se dobrou hodinku usmívala do foťáků naprosto cizích asiatů, kteří mi neustále opakovali, že jsem bjůtyfl. Byla to moje soukromá hodinka slávy, kterou mi ti malincí obyvatelé Číny zajistily. To byla moje třešnička na konec.

Po návratu jsem si to všechno nastavila úplně jinak. Hlavně teda v práci, aby se mi už nikdy nemuselo stát, že budu myslet na to, jestli jsem udělala všechno co jsem udělat měla a co udělat musím. Teď to mám dá se říct pod kontrolou.

Taky vím, že žádná vzdálenost není taková, aby Vám mohla vzít člověka, který pro Vás v životě něco znamená. Jako třeba mojí Kačí.

Další věc je ta, že dělat unáhlená rozhodnutí není vždy to nejlepší řešení, ale i tak mi zrovna tohle přineslo něco hezkého. Viděla jsem, co jsem vidět chtěla. Byla jsem v Číně a přesvědčila se, že to není svět pro mě.

Co tím vším chci říct je to, že všechno zlý je pro něco dobrý a že mi těhle trochu nešťastných pár dní přineslo do života něco nového, co mě může na dalších nekonečno dní dělat šťastnou a to je pořádek. Uvědomila jsem si, za co sama sobě stojím a za co mi (ne)stojí ostatní. Co chci a co zase ne.

Proto můžu vlastně jen doporučit vyrazit někam jen sám se sebou a uvidíte, co to vám samotným dokáže dát. :)

Konec dobrý, všechno dobré.

S láskou,
vaše Houdička

instagram @houdicka
instagram Kačí @kata.skrosnou.cz

Do Rumunska.

Ahoj všichni :)

Slíbila jsem článek o tom, jak jsem se vlastně dostala do Rumunska, tak tady je.

Byl to úplně normální všední den v práci. Konec května. Sluníčko ten den krásně svítilo (to si pamatuju, protože mi bylo děsný vedro a já musela při onom důležitém hovoru sundavat svršky).

Pracovala jsem na počítači, tak jako normálně, pila jsem kafe, tak jako normálně. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se ten den mělo dít něco výjimečného.

A přece se stalo.

Slyšet, že pan ředitel volá Vaše jméno není vždycky úplně dobrý znamení a i když jsem si byla (téměř) 100% jistá, že jsme se žádného prohřešku nedopustila, zažila jsem 10 kroků nejistoty.
Ale dobrý, všichni se usmívali, tak se mi ulevilo. A pak to přišlo. Mám jet do Rumunska. Teda vlastně můžu jet do Rumunska, na zkušenou.

Kývla jsem prakticky okamžitě.

Mojí jedinou podmínkou bylo, že budu moc chodit do školy a na tom jsme se domluvili. A je to.

V tu chvíli jsem byla úplně vzrušená. Nevím jaké jiné slovo použít, protože tohle mi jsem úplně nesedí, ale dejme tomu. :D Prostě jsem se strašně těšila. V srpnu se budu stěhovat do Rumunska!
Tu radostnou zprávu jsme hned volala rodičům a ti mě úplně suprově podpořili. Jen s taťkou jsme měli na srpen domluvenou dovolenou ve Skotsku, která se musela zrušit. Tak jsme ale bleskově vymysleli alespoň víkend v Belgii jako útěchu na konec července než odletím.

Jenže.

Není čas ztrácet čas a z plánovaného srpnového odletu se stal odlet červnový. Měla jsem před sebou poslední 4 týdny v čechách. Do nich jsem musela nacpat zkouškové, rozloučení s kamarády a hlavně přípravy na Rumunsko. Nebudu vám lhát, bylo to dost náročný a celkem jsem "padala na hubu" jak se lidově říká, ale myslím, že to stálo za to.

4 týdny utekly jako voda a já letěla. A tak jsem tady.

Co vlastně dělám? No pořád to samý, pořád pro tu samou firmu a pořád to mám tak ráda. Jen to dělám v jiné zemi. Některé dny jsou snazší, některé těžší, ale prozatím nic, co by se nedalo zvládnout.

Zabydlela jsem se vlastně celkem rychle. Mám svůj malý 1+kk, kde mi nic nechybí. (už jsem totiž všecko nakoupila.. i otvírák - jako první) :D

Do práce jezdím stejně jako v Praze metrem a trvá mi to přibližně úplně stejnou dobu. Jídlo tu mají dobrý, skoro stejný jako v čechách, takže není potřeba přemlouvat žaludek na nějaký podivnosti. Taky je tu to jídlo poměrně levný, takže si dopřávám dobrůtky. Ale ne moc, s rozumem. Počasí je děsný.. slibovali krásný léto a mezitím mi tu prakticky denně prší. Je teplo, ale z nebe to leje jak blázen. To prý léta nezažili. Jsem ráda, že zrovna když jsem tu já, mám příležitost vidět něco neobvyklého. To mi připomíná, jak nám v Texasu nasněžilo. Asi to přitahuji.

Jen teda ta doprava není nic na moje nervy. Kdo netroubí, ten nejede. Nejede ani ten, kdo troubí. A když už někdo jede, tak jako úplný prase. Jakým způsobem se tu dělá řidičák, to nevím, ale musí v tom být nějaká magie, protože řídit neumí nikdo. A tak každá jízda Uberem znamená 30 minut strachu o můj holý život. Šílenost, to vám povídám.
Stejně tak lidi jako dav se chovají hrozně. Jakmile proti vám jde víc jak 10 lidí, nemáte absolutně šanci. Já bývám každé ráno cestou do práce vytlačena davem lidí mířícím proti mně klidně až do silnice. A je jim to jedno. Úplně. Nebo dneska, když jsem jela metrem s kufrem, který jsem musela přes několikatery schody snést a zase vynést, nikdo mi nenabídl pomoc! To i v té Praze, kde mi lidi připadají dost sobečtí, mi nejmíň v 9 z 10 případů tu pomoc alespoň nabídne. Proti jedincům ale nemůžu říct ani slovo. Ještě se mi nestalo, že by tu na mě byl někdo nějak nepříjemný, takže to bych zase lhala, kdybych se zaškatulkovala nějak striktně jako nevšímavý burany.

Domů létám 2x měsíčně na víkend a jsem za to ráda. Jen kdyby to tak moc neutíkalo. Zase mi to ukazuje, jak je Praha krásná a úžasná.

Musím říct, že na to jak se o mě lidi před odletem báli a říkali, jak je to tu strašný, jsem mile překvapená. Jasně, je to tu jiný a tak jako ošklivější než u nás, ale nic, co by se nedalo přežít.
Beru to jako velkou příležitost poznat práci v jiné zemi. Naučit se, jak to tu chodí a mít širší rozhled. Možná se naučím i trošku rumunsky, když Bůh dá. Úplně jednoduché to ale není.

Jsem tu spokojená, i když to znamená spoustu spoustu loučení, vztah na dálku, kamarády na dálku, školu na dálku (ta už naštěstí na dálku byla už když jsem byla doma) a další a další věci, který mě občas dělají smutnou.

Ale život prostě není procházka růžovou zahradou a kdy jindy to udělat, když ne teď?! Prostě jsem chytla příležitost za pačesy a i když to není Amerika, není to ani žádná jiná extra populární destinace, je to teď moje doma. Doma v Rumunsku.

Kdyby vás ještě něco zajímalo, tak klidně napište, ale myslím, že jsem tu toho napsala nakonec víc, než jsem předpokládala. :)

Mějte se krásně!

Z Rumunska s láskou vaše houdička

Jsem zpět.

Trvalo to přesně 3 měsíce, co jsem to vydržela. Nemít blog.

Popravdě jsem ani netušila, jak těžký to může být a čím víc jsem měla potřebu něco napsat, tím to bylo horší. Najednou už jsem neměla to místo, kde ze sebe všechny ty pocity (ne)jistoty a (ne)štěstí můžu sdílet.

A tak jsem se teď ocitla tady.

Nemůžu říct, že bych, že bych teď začínala od nuly, každopádně jiný to určitě je. Ono získat zpátky Travel with love nejde, protože už si ho koupil někdo jiný. A stejně tak nemožný je tohle jméno použít kdekoliv jinde než na Wordpressu, protože světe div se, je to celkem oblíbený a používaný spojení. Mimochodem hip hip hura, žádný porno na mé staré doméně není tam není.

No každopádně vymyslet název blogu není úplně lehký a jakožto ne moc kreativní jedinec jsem tam mohla leda tak použít svoje jméno, takže tadá!

Popravdě tu teď sedím a přemýšlím, jak to celé uvést, protože i když to byly jen tři měsíce, změnilo se toho zase strašně moc.

Třeba to, že už zase nejsem doma. Už jsem se zase přestěhovala a tentokrát do Rumunska. No jo. Asi si teď říkáte, že "cože?!", ale opravdu je to tak. Až do konce roku je Bukurešť mým domovem. A až do konce roku tak s vámi můžu sdílet slasti a strasti života s cirkusákama. Tím pojmenováním nechci nikoho urazit, to bych si nedovolila, ale je to takový krycí název, protože co si budem. Ono to tu všechno takový dost cirkusácky zpovykaný je.

Jak jsem se sem dostala nechám asi zase někdy na příště.

Teď chci prostě jen vyzkoušet, jestli to funguje. Jestli jste na mě ještě úplně nezapomněli.

Taky jsem začala dávat dohromady celý minulý blog. Čtu poctivě od začátku každý článek, abych to mohla později použít v nějaké přijatelné formě pro veřejnost. A někdy se opravdu divím, co jsem byla schopná napsat. Spíš ty články na začátku jsou opravdu chuťovka.. jak po gramatické tak i obsahové stránce. Troufám to nazvat "trochu ostuda". Ale co už. Jednou jsem taková byla a dostalo mě to kam mě to dostalo (rozumějte tím třeba k vám) a nelituji jediného slovíčka. Snažím se do těch článků zasahovat minimálně, aby to bylo opravdu autentické a bylo pak vidět, kam mě ty dva roky v Americe posunuly. Nakonec až do Rumunska. :D

To je pro dnešek všechno. Už teď se mi z té euforie, že zase kliknu na "publikovat" točí hlava. Dejte mi vědět, jestli jste rádi, že tu jsem zase s vámi. :)

Mějte se krásně.

Z Bukurešti posílá pozdravy vaše houdička

p.s.
Jsem si vědoma, že i tenhle blog bude vypadat ze začátku jako cirkus, než se naučím používat Blogger, ale slibuju, že se budu minimálně snažit, aby to časem vypadalo líp!