(re)start.

Ahoj všichni :)

Už jsem o sobě zase nějaký ten pátek nedala vědět. Ono totiž čím kreativnější práci mám, tím hůř se mi pak kreativně (=zajímavě) píše. Né, že by nebyl čas, spíš jen těch příležitostí a vhodných podmínek ke psaní není dost.

Nejlíp se mi o psaní přemýšlí ve sprše, jenže než celý koupací a zkrášlovací proces dokončím, už se mi chce zase spíš jen ležet a odpočívat než koukat do počítače, který mám před očima celý den.

Oh. Celé dva odstavce výmluv, no pěkný houdí.

Každopádně teď píšu, takže dost vymlouvání a jdeme k tématu.

Neberte tenhle článek tak, že bych chtěla někomu vnucovat, jak má správně žít nebo co a jak dělat. Berte to tak, že obyčejná holka píše o obyčejných (holčičích) problémkách. Mně samotný totiž takovýhle články chybí. Všude buď vidím samou (vyretušovanou) dokonalost nebo "selflove" kdy holky prezentují, jak svoje špíčky milují a vlastně jsou spokojené. Ať to tak mají, ale kde je ten střed?Kdo mluví o tom, že to zkusil a třeba to úplně nešlo a svět se taky nezbláznil? Takže to berte, že jedna z těch možností, jak to zkusit je právě teď, právě tady. :)

A abych to vzala pěkně popořadě.

Když jsem odjela do Rumunska, začala jsem ve volných chvílích sledovat pořad co se jmenuje "Zhubni nebo přiber", na který jsem narazila nějakou náhodou na Youtube. Není to nic, nad čím bych musela nějak přemýšlet, takže se to dá poslouchat i bez obrazu, takže mi to někdy běželo jen jako pozadí při úklidu neb tak.

Čím déle jsem to ale sledovala, tím víc mě tu nutilo se zamýšlet nad tím, jak v dnešní době žijeme co se jídla a životního stylu týče. A že i když je člověk hubený, může mít úplně stejné (zdravotní) problémy jako ten obézní.

Když jsem to nakousla. V tom pořadu se dost řeší i jiná témata než jen strava jako taková, ale právě i všechny možný formy poruchy přijmu potravy, o kterých jsem neměla ani tušení, že existují! Díky bohu, že moje anorexie trvala jen tak krátce a během jednoho roku jsem byla zase OK, protože když jsem tam viděla ty ženský, který jsou úplně vyřízený a bojují s tím třeba 20 let, je to šílený! To pak už nemáte žádný život. Bulimie a anorexie jsou fakt svině a je lepší se od nich držet co nejdál a že (bohužel) vím, o čem mluvím. Kdo četl můj starý blog už ví, kdo nevěděl, tak už ví taky. :) Nestydím se za to a jsem pyšná na sebe, že jsem to zvládla a na mojí mamku, která to zvládla se mnou jsem pyšná ještě víc.

A protože život je právě o jídle a bez něho bychom nebyli, rozhodla jsem se přemýšlet zase sama o sobě. Mám jídlo ráda a dávno už jsou za mnou ty časy, kdy jsem nejedla, takže to už mě netrápí, i když jsem si moc dobře vědomá, že jakmile se to člověka jednou dotkne, je to tam napořád, takže mám respekt. Jenže jsem zase ten typ člověka, co se dokáže odbít něčím, co je hlavně jednoduchý na přípravu a nemusí se nad tím nějak přemýšlet. S tím bojuju vlastně od tý doby, co nemám mama-servis. :D Takže jsem schopná jíst každý den tu stejnou večeři což se rovná dvě housky s plátkem sýra. Každý večer. Když se zadaří i s plátkem šunky.

Fakt mi to nevadí, protože mi to chutná a je to jednoduchý. Takže ideál. Jenže.. jaký výživový hodnoty tohle jídlo asi má? Jaký vitamíny a tělu prospěšný látky obsahuje houska se sýrem?! Prd prd nula. Prostě špatný. A že se takhle stravuju až na výjimky třeba poslední rok.

Takže jsem se rozhodla, že s tím něco udělám. Přidala jsem do večeří nějakou tu rybku, salát, humus, tmavé pečivo a tak. Od něčeho člověk začít musí.

Chia pudink s mangem a lněnými semínky + kafíčko

Taky jsem si začala dělat snídaně. Chia pudink z kokosového mléka, s kousky kokosu a nějakým ovocem, nejčastěji broskví. Je to fakt mňamka a hned se mi líp vstává, když vím, co na mě v ledničce čeká. Snídaně, základ dne. Najednou mi nevadí si večer dopředu připravit jídlo na druhý den když vím, že je to dobrůtka.

Až na kafe s mlíkem se teď snažím vyhýbat mléčným výrobkům. Nemám s nimi nějaké větší problémy, ale vím, že mi nedělají dobře na pleť a Alpro je taky super. I když na druhou stranu, mlíko je pro tělo taky potřeba, tak proto jsem ho nevynechala úplně, když nutně nemusím. Snaha o kompromis zatím funguje na jedničku.

Co bych ale chtěla hlavně říct je to, že jsem nad jídlem začala víc přemýšlet, ale ne se omezovat. Takže když si občas zajdu do KFC nemám fakt žádný výčitky. Stejně tak z brambůrek. Navíc se znám a vím moc dobře, že čím víc bych si něco odepírala, tím víc bych to chtěla a deptalo by mě to psychicky a na té psychice to občas dokáže udělat pěknou neplechu.

A aby toho nebylo málo, začala jsem cvičit. Ne kvůli hubnutí, ale kvůli tomu, že jsem to najednou začala potřebovat. Určitě každý zná nějaké signály, které mu tělo dá, aby začal něco dělat. Takže můj signál přišel a světe div se, ještě neodešel. Každý den si DOMA (pohodlně) zacvičím tak na půl hodinky, to mi stačí. V klidu. Nikdo nekouká a neposlouchá jak funím (i když nevylučuju, že to nejde slyšet až k sousedům).

Můj největší problém co se cvičení týče je ten, že jakmile nevidím výsledky, hned přestanu. Jenže tentokrát to nebylo pro nic viditelného, spíš pro psychiku a na tu to fungovalo výborně. Endorfiny dokáží hotové zázraky. Fakt, vygooglete si to!
Druhý zádrhel vždycky přišel v tom, že jsem si říkala: "Ježiš, dneska si musím zacvičit" a o to víc se mi do toho nechtělo. Teď to mám tak, že cvičím bez problémů téměř každý den úplně v pohodě. Když se mi nechce nebo na to nemám čas, tak prostě vynechám. Ale kde je vůle, tam je cesta, takže ani to se mi moc nestává. Přestala jsem takzvaně tlačit na pilu a je mi krásně.

Ok, i když jsem zmínila, že to nedělám kvůli hubnutí/formování, neříkám, že se mi nelíbí ten pocit, když se ty boky trochu zmenší a břicho zpevní. To je hodně příjemný, ale když se za tím neženete, spíš vás to příjemně překvapí a motivuje ještě víc. A hlavně, když vám nikdo neříká: "Si tlustá, cvič" - (ano, i to se mi stalo), jde to líp. A když vám někdo řekne: "Jé, tobě to sluší", jde to skoro samo.

po 8 týdnech

Tenhle článek píšu asi proto, abych si sama uvědomila, že je důležitý se o sebe starat nejen zvenku, ale i vnitřně. Abych si to zpětně mohla přečíst až na to zase zapomenu.
Taky abych třeba ukázala, že se dá začít úplně v klidu, pomalu, příjemně. Bez toho, aniž byste museli utrácet tisíc za permanentky do posilovny a sportovní oblečení. Stačí na sebe hodit něco pohodlného a můžete se do toho opřít v soukromí.

Teď je hrozně populární, jak všichni mluví o sebelásce a že se máte přijmout takoví, jací jste a pak bude život nejspíš úplně dokonalý. Strašně moc ráda bych věřila těm, co to s takovou radostí propagují a šíří tu lásku k sobě samotným, ale u některých mi to sakra nejde a na slovo "sebeláska" mám fakt alergii. To je zas jednu trend vám povím. :D

Chápu projekt Za normální holky, který mi je sympatický a ukazuje, že se holky nemusí schovávat od vrstvou make upu, aby byly hezky. Na druhou stranu, když by jim mělo bez toho make upu být psychicky hůř, jako třeba mě, proč ho nenosit. Stejně jako push-upku nebo stahovací kalhotky (ty nenosím!) Ale ať to všechno dělají, že je to příjemný jim a ne, protože si myslí, že pak se budou někomu líbit víc. Aspoň tak to tedy chápu já. :)

Je důležitý se mít rád (s mírou), je důležitý se o sebe starat (s mírou) a je důležitý přemýšlet nad důsledky, které bude mít to, jak se k sobě chováte teď nebo jste se k sobě chovali. Je důležitý být v pohodě!! Psychika - to je podle mě nástroj, který nás dokáže řídit, že o tom ani nevíme a kolikrát si pak ani nedokážeme zdůvodnit, proč jsme třeba vyžraly celou ledničku a přitom jen PMS. Jsme jen lidi no.

Podle mě ani nemusíte být přehnaně šťastní, když jste psychicky vyrovnaní. Tělo to pozná, váš mozek to pozná a i vaše okolí.

Mně třeba vadí, když vidím superobézní mámu jak cpe do svého obézního dítěte hranoky u mekáče, protože se tím prakticky úplně ničí oba a je úplně jasný, že problém asi nebude zdraví, ale životní styl. Nikdy bych si ale netroufala soudit tělesnou konstrukci někoho, jen podle vzhledu. Tohle je hrozně citlivý téma a pohledy a narážky můžou způsobit něco, co bychom si sami ani nedokázali představit. Bylo by hezký, kdyby o tom začali lidi takhle přemýšlet.

To jsem se zase rozkecala! A to jsem se chtěla jen pochlubit tím, jak cvičím. Jen jsem potřebovala, abyste taky věděli, co mě k tomu dovedlo a kdybych náhodou přestala, abyste si mohli rýpnou a trošku mě popohnat. :D

Možná jednou opráším svůj trenérský diplom a ne proto, abych nutila lidi hubnout, ale abych je mohla přesvědčovat o tom, že to dělají pro sebe a zdraví a ne proto, jak vypadají v zrcadle (i když to je ve většině případech asi priorita).

Tak pro dnešek asi končím ne? :D

Snad vás mé (trochu sebestředné) tlachání neunudilo k smrti a zavřete tuhle stránku s dobrým pocitem nebo odhodláním, že dneska si ty sedy lehy rádi dáte. A nebo že si dáte burgr, protože na něj máte chuť. Prostě, že budete (s rozumem) dělat to, co vám dělá dobře. :)

Jsem za vás ráda, je fajn se mít komu svěřit. Kdyby vás něco trápilo tak klidně napište, na revanš si to taky ráda poslechnu.

Mějte se krásně!

Pozdrave posílá vaše houdička!