Do Rumunska.

Ahoj všichni :)

Slíbila jsem článek o tom, jak jsem se vlastně dostala do Rumunska, tak tady je.

Byl to úplně normální všední den v práci. Konec května. Sluníčko ten den krásně svítilo (to si pamatuju, protože mi bylo děsný vedro a já musela při onom důležitém hovoru sundavat svršky).

Pracovala jsem na počítači, tak jako normálně, pila jsem kafe, tak jako normálně. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se ten den mělo dít něco výjimečného.

A přece se stalo.

Slyšet, že pan ředitel volá Vaše jméno není vždycky úplně dobrý znamení a i když jsem si byla (téměř) 100% jistá, že jsme se žádného prohřešku nedopustila, zažila jsem 10 kroků nejistoty.
Ale dobrý, všichni se usmívali, tak se mi ulevilo. A pak to přišlo. Mám jet do Rumunska. Teda vlastně můžu jet do Rumunska, na zkušenou.

Kývla jsem prakticky okamžitě.

Mojí jedinou podmínkou bylo, že budu moc chodit do školy a na tom jsme se domluvili. A je to.

V tu chvíli jsem byla úplně vzrušená. Nevím jaké jiné slovo použít, protože tohle mi jsem úplně nesedí, ale dejme tomu. :D Prostě jsem se strašně těšila. V srpnu se budu stěhovat do Rumunska!
Tu radostnou zprávu jsme hned volala rodičům a ti mě úplně suprově podpořili. Jen s taťkou jsme měli na srpen domluvenou dovolenou ve Skotsku, která se musela zrušit. Tak jsme ale bleskově vymysleli alespoň víkend v Belgii jako útěchu na konec července než odletím.

Jenže.

Není čas ztrácet čas a z plánovaného srpnového odletu se stal odlet červnový. Měla jsem před sebou poslední 4 týdny v čechách. Do nich jsem musela nacpat zkouškové, rozloučení s kamarády a hlavně přípravy na Rumunsko. Nebudu vám lhát, bylo to dost náročný a celkem jsem "padala na hubu" jak se lidově říká, ale myslím, že to stálo za to.

4 týdny utekly jako voda a já letěla. A tak jsem tady.

Co vlastně dělám? No pořád to samý, pořád pro tu samou firmu a pořád to mám tak ráda. Jen to dělám v jiné zemi. Některé dny jsou snazší, některé těžší, ale prozatím nic, co by se nedalo zvládnout.

Zabydlela jsem se vlastně celkem rychle. Mám svůj malý 1+kk, kde mi nic nechybí. (už jsem totiž všecko nakoupila.. i otvírák - jako první) :D

Do práce jezdím stejně jako v Praze metrem a trvá mi to přibližně úplně stejnou dobu. Jídlo tu mají dobrý, skoro stejný jako v čechách, takže není potřeba přemlouvat žaludek na nějaký podivnosti. Taky je tu to jídlo poměrně levný, takže si dopřávám dobrůtky. Ale ne moc, s rozumem. Počasí je děsný.. slibovali krásný léto a mezitím mi tu prakticky denně prší. Je teplo, ale z nebe to leje jak blázen. To prý léta nezažili. Jsem ráda, že zrovna když jsem tu já, mám příležitost vidět něco neobvyklého. To mi připomíná, jak nám v Texasu nasněžilo. Asi to přitahuji.

Jen teda ta doprava není nic na moje nervy. Kdo netroubí, ten nejede. Nejede ani ten, kdo troubí. A když už někdo jede, tak jako úplný prase. Jakým způsobem se tu dělá řidičák, to nevím, ale musí v tom být nějaká magie, protože řídit neumí nikdo. A tak každá jízda Uberem znamená 30 minut strachu o můj holý život. Šílenost, to vám povídám.
Stejně tak lidi jako dav se chovají hrozně. Jakmile proti vám jde víc jak 10 lidí, nemáte absolutně šanci. Já bývám každé ráno cestou do práce vytlačena davem lidí mířícím proti mně klidně až do silnice. A je jim to jedno. Úplně. Nebo dneska, když jsem jela metrem s kufrem, který jsem musela přes několikatery schody snést a zase vynést, nikdo mi nenabídl pomoc! To i v té Praze, kde mi lidi připadají dost sobečtí, mi nejmíň v 9 z 10 případů tu pomoc alespoň nabídne. Proti jedincům ale nemůžu říct ani slovo. Ještě se mi nestalo, že by tu na mě byl někdo nějak nepříjemný, takže to bych zase lhala, kdybych se zaškatulkovala nějak striktně jako nevšímavý burany.

Domů létám 2x měsíčně na víkend a jsem za to ráda. Jen kdyby to tak moc neutíkalo. Zase mi to ukazuje, jak je Praha krásná a úžasná.

Musím říct, že na to jak se o mě lidi před odletem báli a říkali, jak je to tu strašný, jsem mile překvapená. Jasně, je to tu jiný a tak jako ošklivější než u nás, ale nic, co by se nedalo přežít.
Beru to jako velkou příležitost poznat práci v jiné zemi. Naučit se, jak to tu chodí a mít širší rozhled. Možná se naučím i trošku rumunsky, když Bůh dá. Úplně jednoduché to ale není.

Jsem tu spokojená, i když to znamená spoustu spoustu loučení, vztah na dálku, kamarády na dálku, školu na dálku (ta už naštěstí na dálku byla už když jsem byla doma) a další a další věci, který mě občas dělají smutnou.

Ale život prostě není procházka růžovou zahradou a kdy jindy to udělat, když ne teď?! Prostě jsem chytla příležitost za pačesy a i když to není Amerika, není to ani žádná jiná extra populární destinace, je to teď moje doma. Doma v Rumunsku.

Kdyby vás ještě něco zajímalo, tak klidně napište, ale myslím, že jsem tu toho napsala nakonec víc, než jsem předpokládala. :)

Mějte se krásně!

Z Rumunska s láskou vaše houdička

Jsem zpět.

Trvalo to přesně 3 měsíce, co jsem to vydržela. Nemít blog.

Popravdě jsem ani netušila, jak těžký to může být a čím víc jsem měla potřebu něco napsat, tím to bylo horší. Najednou už jsem neměla to místo, kde ze sebe všechny ty pocity (ne)jistoty a (ne)štěstí můžu sdílet.

A tak jsem se teď ocitla tady.

Nemůžu říct, že bych, že bych teď začínala od nuly, každopádně jiný to určitě je. Ono získat zpátky Travel with love nejde, protože už si ho koupil někdo jiný. A stejně tak nemožný je tohle jméno použít kdekoliv jinde než na Wordpressu, protože světe div se, je to celkem oblíbený a používaný spojení. Mimochodem hip hip hura, žádný porno na mé staré doméně není tam není.

No každopádně vymyslet název blogu není úplně lehký a jakožto ne moc kreativní jedinec jsem tam mohla leda tak použít svoje jméno, takže tadá!

Popravdě tu teď sedím a přemýšlím, jak to celé uvést, protože i když to byly jen tři měsíce, změnilo se toho zase strašně moc.

Třeba to, že už zase nejsem doma. Už jsem se zase přestěhovala a tentokrát do Rumunska. No jo. Asi si teď říkáte, že "cože?!", ale opravdu je to tak. Až do konce roku je Bukurešť mým domovem. A až do konce roku tak s vámi můžu sdílet slasti a strasti života s cirkusákama. Tím pojmenováním nechci nikoho urazit, to bych si nedovolila, ale je to takový krycí název, protože co si budem. Ono to tu všechno takový dost cirkusácky zpovykaný je.

Jak jsem se sem dostala nechám asi zase někdy na příště.

Teď chci prostě jen vyzkoušet, jestli to funguje. Jestli jste na mě ještě úplně nezapomněli.

Taky jsem začala dávat dohromady celý minulý blog. Čtu poctivě od začátku každý článek, abych to mohla později použít v nějaké přijatelné formě pro veřejnost. A někdy se opravdu divím, co jsem byla schopná napsat. Spíš ty články na začátku jsou opravdu chuťovka.. jak po gramatické tak i obsahové stránce. Troufám to nazvat "trochu ostuda". Ale co už. Jednou jsem taková byla a dostalo mě to kam mě to dostalo (rozumějte tím třeba k vám) a nelituji jediného slovíčka. Snažím se do těch článků zasahovat minimálně, aby to bylo opravdu autentické a bylo pak vidět, kam mě ty dva roky v Americe posunuly. Nakonec až do Rumunska. :D

To je pro dnešek všechno. Už teď se mi z té euforie, že zase kliknu na "publikovat" točí hlava. Dejte mi vědět, jestli jste rádi, že tu jsem zase s vámi. :)

Mějte se krásně.

Z Bukurešti posílá pozdravy vaše houdička

p.s.
Jsem si vědoma, že i tenhle blog bude vypadat ze začátku jako cirkus, než se naučím používat Blogger, ale slibuju, že se budu minimálně snažit, aby to časem vypadalo líp!