Jak (ne)zvládat vztah na dálku.

Já si vlastně už ani neuvědomuju, že nejsem doma. Jsem tam moc zvyklá se přizpůsobit podmínkám žití, že jsem se v Rumunsku zabydlela téměř rychlostí blesku a nějak mi nepřijde, že bych nebyla ve svém přirozeném prostředí. S příchodem sluníčka jsem chytla i zlatavou barvu (rozuměj nechci používat rasistická slovíčka o barvě pleti) takže i barevný národností rozdíl jsem vyrovnala.

Co ale vždycky je a bude jiné jsou lidi.

Na cestách si můžete najít kamarády, lásku, zázemí.. ale pak zpátky doma? Nebo kde to doma pak je skutečně je?

Pro mě bylo vždycky doma na více místech, a proto se s těmi přesuny možná srovnávám lépe. Od mala jsem měla doma u mamky a doma u taťky. Pak doma v Praze, doma v Americe a teď doma v Rumunsku. Jsou to místa, kde se mi hezky žilo nebo ještě žije a nemůžu říct, že by to bylo nějak špatný. Víc doma znamená víc lásky, protože každý doma netvoříte jen vy sami, ale někdo, kdo vám to prostředí dělá hezčí, lepší, pozitivnější. A když to tak není, je to spíš místo na přežití než domov.

Tady v Rumunsku jsou to moje kolegyně v práci, kdo mi dělá hezčí den. A když pak v 7, v půl 8 večer přijdu domů, tu samotu ani nevnímám. Člověk si to asi nesmí moc připouštět.

Někdy je to ale přeci jen těžký, co si budeme povídat. A o tom je tenhle článek.

Vždycky, když se mluví o vztahu na dálku, znamená to automaticky nějakou lásku, přítele, přítelkyni, co na člověka doma čeká. Ale pro mě vztah na dálku určitě není jen jednotné číslo.

Pro mě je to spoustu vazeb, které k domovu mám. Mamča, taťka, dědeček, kamarádi, můj Vojta. A možná ještě víc, ale určitě ne jen jeden.

Paradoxně mi teď ta situace přijde nějaká těžší, než když jsem byla celé dva roky v Americe. Tam jsem věděla, že se s nikým vidět nemůžu a že buď na mě za tu dobu zapomene a nebo si to pak všechno vynahradíme. Ale pravidla byla jasná. Dlouho nic a pak bude na všechny dost času.

Teď, kdy jezdím domů každý druhý víkend je to najednou nějaký složitější. Jsem mnohem víc pod tlakem, když si vlastně musím rozmyslet, koho uvidím a na jak dlouho. Ač jsem strašně smutná, kamarádi z toho víkendového plánování vypadli nějak automaticky. I kdybych sebevíc chtěla, stihnu se s někým vidět maximálně na kafe a už zas musím jít.

Rodičům se snažím vyhradit víkendy po jednom měsíčně. Alespoň. Ale tím, že jsou tak daleko od sebe mi někdy ani tahle snaha nevyjde.

Paradoxně nejhůř je na tom asi můj Vojta, se kterým se vidím nejvíc. On je ten, co musí snášet ten obrovský tlak, který na sobě mám a se kterým vždycky přijedu domů. Někdy je to lepší, někdy horší. Jindy bych se radši ani neviděla. :D

Ač se to nezdá, každý od vás nějaké to očekávání má a když ví, že jste doma, chce vás vidět. Jsem ráda, že mi rodiče ten nedostatek času nezazlívají, ale už jen ten pocit, že je nemůžu vidět kdy chci na mě ten tlak vytvoří. Znásobte si to ostatními členy rodiny, kamarády, povinnostmi a najednou vlastně nevíte co dřív.

A tak se občas stane, že přijedu domů s náladou pod psa a akorát prskám kvůli kravinám. Nemluvě o tom, že ten byt už najednou nevypadá tak, jako když jsem ho opouštěla dřív. Že je tam najednou i někdo jiný a tím pádem není nic na svém místě. Což je vlastně strašně hezký a skvělý a normálně by to bylo asi úplně v pohodě, ale vemte v úvahu výše zmíněné faktory stresu a jste v tom. Hromy, blesky. Nesnáším se za ty nálady, které se mi během víkendu střídají, ale někdy to na mě padne a nemůžu s tím hnout.

I tak si myslím, že se dá odloučení od domova zvládnout, jen k tomu kolem vás musí být vytvořené ty správné podmínky.

Já jsem za poslední dobu přišla na spoustu věcí:

• vím, že dva roky v cizině bych s Vojtou doma nikdy nedala. Proč? Protože bych to nedala. Už mi není 15 a uvědomila jsem si, že tyhle momenty, kdy ještě nemáme žádné závazky a jen jeden druhého si chci užít naplno
• vím, že už bych nikdy nechtěla žít někde, kde bych si nemohla alespoň jednou za čas odskočit navštívit svoje rodiče. Proč? Protože ať chceš nebo ne, nikdy nevíš co se může stát a i jim chci být poblíž, kdyby cokoliv potřebovali. 
• vím, že vztahy na dálku fungují jen v tom případě, že na ně nejste sám. Na to asi ani nepotřebujete odpověď na otázku proč. Je samozřejmost, že když vás v tom rozhodnutí někdo nepodpoří, ten vztah (jakýkoliv) fungovat nemůže.

Dva víkendy v měsíci se zdají jako dost času stráveného doma. Popravdě teď už asi vím, že já potřebuju všechen čas. Že sama už nikdy nikde žít nechci. Už nechci zažívat ty pondělní rána, kdy si cestou na letiště říkám, co všechno jsem ten víkend ještě chtěla udělat. Že něco, co se zdá spoustu lidem jako snové zas tak snové není. 

Miluju tu zkušenost být tady a pracovat v zahraničí. Vím, že můžu být sakra ráda, že mám doma někoho, kdo mi to dovolil a ještě mě v tom každodenně podporuje. Ale chci říct, že lehký to není. Neříkám, že těžký. Spoustu lidí už mi psalo, jak oni by to nezvládli, že jsem dobrá. Tomu se směju. Chci být dobrá proto, že jsem si to žití v cizině nějakým způsobem zasloužila a ještě zasloužím a ne proto, že tu jsem. :) 

To bylo něco málo k tomu, jak se tu občas cítím a jaké to je žít pryč od těch nejbližších. Každý další člověk, který žije v zahraničí by vám k tomu mohl říct cokoliv jiného, ale já jsem já. A tohle je teď můj svět. 1 hodinu 35 minut minut od domova, když mě ČSA zrovna moc neštvou nebo mě neposílají vrtulákem. To se z té hodinky a půl hnedle stanou 3. :D

Abych ale nemluvila jen o těch negativech. Já mám prakticky každých 14 dní Vánoce. K nim bych přirovnala ty krásný pocity, který mám když vím, že v pátek letím domů. Vždycky v úterý nebo ve středu je to jako 21. prosince - začínají pohádky a vy víte, že se to blíží, motýlci v břiše. Cesta na letiště na jako zdobení stromečku 23. - už je to hrozně blízko, motýlí hejno v břiše. A Praha? No tak to je jasnej Ježíšek! Prostě štěstí!
Myslím, že řidiči Uberu ze mě mají taky Vánoce! to je vždycky: "Slečno, vy vypadáte tak šťastně!" "Slečno, vy se tak usmíváte." A pak jim 30 minut cesty z letiště domů vtloukám do hlavy, jak je Praha strašně nádherná a jaký mají všichni co tam žijí štěstí! 

Co vy? Zvládli byste život někde jinde? :)

Mějte se krásně, 

s pozdravem vaše houdička