Vojtíkovi.

Můj nejmilejší,

dneska je ten den. Máme výročí. 

Pamatuju si jako by to bylo včera, jak jsme na sebe před 4 lety koukali a tak nějak nevěděli jak dál. Ale nevzdali jsme to a tys byl můj. Deset let. Jen tak dlouho to trvalo od doby, co jsem se do tebe zamilovala a konečně jsem si mohla říct: Mám ho! 

A mám to štěstí, že se můžu i po těch letech zamilovávat každý den víc a víc. Tak moc jsem šťastná, tak moc si užívám náš společný život. 

Někdy nechápu, jak pohodový vztah máme, až je mi to občas trapný, protože.. kdo má doma takovou pohodu?! Co mám jako říkat, když se mě někdo zeptá, kdy jsme se pohádali? Že se jako nehádáme?! No nehádáme.. A tak když jdu každý den z práce domů, těším se, že TY tam jsi. Že ti budu moc všecko říct a ty mě budeš poslouchat jako já tebe (když mi nemluvíš do seriálu).

Nikdy ti nedělá problém mě motivovat a strkat dál. Asi proto mě letos čeká ten úplně poslední semestr školy a ty budeš mít doma Mgr. Ale dál už nic, jo? Kdyžtak nějaká univerzita třetího věku, až budeme mít ten věk :D

Mám moc ráda, že mi nenadáváš, když hledám starý rozpadlý baráky, který stojí miliony, a myslím si, že by to jednou mohl být náš domov. Mám moc ráda, že mi nenadáváš za spoustu věcí, který by jen tak někdo nepřekousl. Že už ses smířil s tím, že bez umytý koupelny prostě vlak nejede, že dva monitory jsou na jednu osobu domácnosti prostě moc, že prádlo se po usušení žehlí, že obrazy nad naší postelí prostě viset budou. Tvoje trpělivost je svatá. 

Jsem prostě zamilovaná. Moc. Nejvíc. 

A vím, že i ty mě máš rád. 

Ale víš, že jsme si museli projít i bahnem, abychom teď mohli chodit po tom obláčku, jaký máme. O to víc si toho všeho vážím. Obdivuju tě za to, co jsi pro svůj život udělal a že díky tomu tenhle život může být NÁŠ. Obdivuju tě za to, že se nebojíš riskovat, že věříš na budoucnost, že za život umíš vzít jako málo kdo. Že pokaždý, když kupuješ nový byt a já si klepu na hlavu, vlastně vím, že to děláš, abychom se měli dobře. Aby ses naučil zodpovědnosti a taky jak se dělají ty podlahy, bourá jádro, montuje elektrika a bůh ví co ještě. 

Baví mě se koukat, jak jako osobnost každým rokem rosteš. Jak zkoušíš, co by mohlo jít a co ne. Jak máš rád svojí rodinu a jak máš rád tu moji. Baví mě, jak mě umíš překvapit, když to nejmíň čekám. Bavíš mě jako životní partner i jako nejlepší kámoš. 

Ach. Je tolik věcí, co bych tady ještě chtěla vykřičet do světa, ale.. jsem nějak na měkko. Tak ti to kdyžtak řeknu večer. Nebo zítra. Nebo kdykoliv jindy, protože přeci není kam spěchat. Tohle tě, můj milý, čeká na doživotí - do konce života. 

Líbám tě. 

V.