Možná teď čekáte veselá vyprávění z cest a tak bude asi trochu zklamaní. Chci to vzít pěkně od začátku, abyste věděli, co tomuhle spontánnímu rozhodnutí odletět sama do Číny předcházelo a jak to probíhalo. Úplně upřímně.
Bylo 21. 12. 2017.
Seděla jsem v práci a cítila se strašně. Přišlo mi, že se mi všechno sype na hlavu. Ani blížící se Vánoce mi nepřinášely žádnou radost. Měla jsem něco, čemu se říká porozchodová depka. V takových chvílích mám vždycky hroznou potřebu si něco dokázat tak, jak jsem to vždycky dělala v Americe, když jsem měla všeho plné zuby. Naplnit tu prázdnotu něčím velkým.
Zvedla jsem se tedy od stolu a šla se zeptat, jestli si můžu vzít v dubnu na 14 dní dovolenou. O dalších 5 minut později jsem na stránkách Emirates vyplňovala své osobní údaje.
V dubnu mě čekal výlet do Číny.
Moje náplast na smutek dostala fyzickou podobu. Popravdě jsem to udělala na truc, protože jsem o tom pořád mluvila. Pořád jsem mluvila o tom, že do té Číny poletím a tak jsem to musela dokázat. Dokázat si, že můžu existovat sama a nikoho k tomu nepotřebuji.
Nevím, co to mám za povahu dělat takováhle unáhlená rozhodnutí v emocionálně vypjatých momentech. Taková jsem prostě já. Ať už jsem to udělala z jakéhokoliv důvodu, čekalo mě dobrodružství mého života.
Měsíce a dny do odletu ubíhaly pro mě až závratnou rychlostí. Práce se nabalovala a já najednou nebyla vůbec připravená někam odjet. Připadalo mi úplně nemožné se najednou sbalit a nechat všechnu práci na 14 dní ležet. Přiznávám, že v tu dobu jsem si absolutně nezvládala zorganizovat čas a tím pádem vznikaly čím dál častěji tyhle pocity, že jsem úplně ztracená a mám toho nad hlavu.
A najednou byl večer před odletem. Neměla jsem ani sbaleno. Žádný plán na příštích 11 dní, které mě čekaly na druhé straně světa. Prostě jsem byla úplně vypnutá.
Balila jsem opravdu za minutu 12 a letěla prakticky úplně nepřipravená.
Naštěstí jsem se rychle dostala do nálady "letím na druhý konec světa" díky Emirates. Ačkoliv jsem zvyklá létat poměrně často, s nimi je to jiné. Zážitek. :)
Po 6 hodinách prvního letu jsem byla v Dubai. Byly asi 2 hodiny ráno a já měla nutnou potřebu si zdřímnout. Naštěstí tam mají taková lehátka právě pro tyhle účely. Jedno jsem ukořistila a říkala si, že na 5 minut zavřu oči. Kdyby mě neosvítil duch svatý a já si pro jistotu nenastavila budíka, spím tam až do dneška a žádná Čína by se nekonala. :D
Dalších 7 a půl hodiny v letadle a byla jsem tam. Hong Kong.
Z letiště se mi povedlo vymotat celkem rychle a stejně tak rychle jsem se dostala k vlaku, který mě měl dovést do centra. V tu chvíli jsem uslyšela, jak se kluci na vedlejší lavičce baví česky. Nedalo mi to, abych se trochu vlezle nepřidala k tomu, který nasedl do toho stejného vlaku jako já. Byl to Honza. Tak jsme se dali do řeči, vyměnili si jména kdyby náhodou a každý šel svou cestou.
Přestoupila jsem na metro a dojela prakticky až k hotelu. Vážně jsem to měla blízko, asi 2 minuty chůze. Když jsem vystoupila na povrch, spadla mi čelist. Tak tohle je Čína. A hlavně číňani. Já, Asií do té doby nepolíbená, jsem si to asi nedokázala dostatečně představit. A najednou jsem tomu stála čelem. Byl to šok. Pořádný kulturní šok.
Moje psychika, která už byla tak dost pochroumaná, dostávala na čumák každou chvíli víc a víc. Nepomohl tomu ani pokoj v hostelu, který jsem sdílela s dalšími 8 slečnami. Už nikdy, bože! :D První ponaučení tohoto výletu zní: Jsem až moc velká fajnovka na to, abych sdílela pokoj s víc než jedním dalším člověkem a to ještě mým příbuzným/parterem/kamarádkou.
První noc byla absolutní horor. Bulela jsem do polštáře jako malá holka. Furt tam někdo svítil, šustil, chrápal nebo vydával jiné nelichotivé zvuky. Říkala jsem si, že to absolutně nemůžu dalších 9 nocí vydržet.
Čtvrtek jsem se rozhodla trávit na pláži. Celý den vypadal asi tak, že jsem byla nalepená na služebním telefonu a lovila wifi, co kdyby mi náhodou přišel nějaký email. Šílenost. Byla jsem z toho úplně vystresovaná a nedokázala si ani na chvíli pomoc. Relax se žádný nekonal a mně bylo čím dál hůř.
Večer se ale všechno otočilo a moje nálada byla skvělá. Za prvé jsem po nekonečné době viděla Kačí, která v Hong Kongu žije, a za druhé jsme se dohodli s Honzou, nově nalezeným kamarádem z vlaku, že v pátek podnikneme něco společně. Taky na víkend jsem se domluvila s Kačí, že spolu něco podnikneme, takže tu najednou byla představa toho, že nebudu příští 3 dny sama a to mi udělalo moc dobře. Přitom mi nikdy nevadilo vyrazit někam samotná. Takhle jsem přeci cestovala v Americe vždycky.
Tyhle tři dny byly naprostý balzám na duši. V pátek jsem nechala služební telefon (radši) vybitý a o víkendu si na práci ani nevzpomněla. Najednou se mi strašně vyčistila hlava a začaly se mi rovnat myšlenky.
Dalších 6 dní už se to jen lepšilo. S Kačí jsem trávila každý večer po práci. Viděla jsem se taky ještě s Honzou a procházela sama Hong Kong křížem krážem. Najednou jsem všechno viděla v mnohem jasnějších barvách. Musím se dát dohromady.
Předposlední den jsem vyrazila na delší výlet na místo, které mi doporučila Kačí. 10 tisíc Budhů, tak se to jmenovalo. A bylo to opravdu 10 tisíc sedících Budhů, kteří lemovali cestu na kopec s chrámem a čínským uměním. To jsem potřebovala. Bylo to něco úžasného. Jak cesta sama o sobě tak i cíl. Nic krásnějšího jsem tam zatím neviděla a užívala si tam každou minutku. Balzám na duši.
Hong Kong je něčím strašně krásný a zajímavý. Ten kontrast starých chrámů a vysokých mrakodrapů je až neuvěřitelný. Jak je možné, že to dohromady funguje?!
Viděla jsem město z výšky, z lodi, koukala z jedné strany na druhou. Seděla na břehu a popíjela pivo s výhledem na noční město. Našla zajímavé nové kamarády a hlavně hodiny a hodiny povídala s jednou z mých nejlepších kamarádek. Skončilo to všechno dobře.
Těsně před odletem jsem se rozhodla skočit ještě jednou na pláž. Tentokrát už naprosto klidná a v pohodě.
Už když jsem tam přicházela, zastavil mě dva kluci tak kolem 15 let, jestli můžou poprosit o fotku. Tak jsem řekla, že určitě a ať mi dají foťák a já je vyfotím. Jenže oni mysleli fotku se mnou?! Tak jsem s každým zvlášť zapózovala a co si budeme povídat, docela mě to rozesmálo a měla jsem hned lepší den. Jenže co se stalo pak..
Na tuhle pláž jezdí autobusy pravděpodobně z celé Číny, jen aby viděli moře. Takže se tam střídalo dá se říct stovky lidí, všichni si smočili kotníky, udělali miliardy fotek a zase zaskákali do autobusu a jeli dál. To všechno vždycky trvalo maximálně 5 minut.
Já se rozložila kousek od jednoho takové místa, kdy zrovna vyskákala nová banda. Uložila jsem se do písku a koukala, jak jsou nadšení.
V tom se proti mě začala neskutečnou rychlostí řítit asi stoletá Asiatka s foťákem v ruce. Tak si říkám: Aha, asi chtějí vyfotit.. houbelec. Ona se běžela vyfotit se mnou?! A jak jí tak viděl zbytek jejího zájezdu, všichni se najednou rozhodli vyfotit se mnou! A ty zas viděl další zájezd a musel se přidat..
Takže sem se dobrou hodinku usmívala do foťáků naprosto cizích asiatů, kteří mi neustále opakovali, že jsem bjůtyfl. Byla to moje soukromá hodinka slávy, kterou mi ti malincí obyvatelé Číny zajistily. To byla moje třešnička na konec.
Po návratu jsem si to všechno nastavila úplně jinak. Hlavně teda v práci, aby se mi už nikdy nemuselo stát, že budu myslet na to, jestli jsem udělala všechno co jsem udělat měla a co udělat musím. Teď to mám dá se říct pod kontrolou.
Taky vím, že žádná vzdálenost není taková, aby Vám mohla vzít člověka, který pro Vás v životě něco znamená. Jako třeba mojí Kačí.
Další věc je ta, že dělat unáhlená rozhodnutí není vždy to nejlepší řešení, ale i tak mi zrovna tohle přineslo něco hezkého. Viděla jsem, co jsem vidět chtěla. Byla jsem v Číně a přesvědčila se, že to není svět pro mě.
Co tím vším chci říct je to, že všechno zlý je pro něco dobrý a že mi těhle trochu nešťastných pár dní přineslo do života něco nového, co mě může na dalších nekonečno dní dělat šťastnou a to je pořádek. Uvědomila jsem si, za co sama sobě stojím a za co mi (ne)stojí ostatní. Co chci a co zase ne.
Proto můžu vlastně jen doporučit vyrazit někam jen sám se sebou a uvidíte, co to vám samotným dokáže dát. :)
Konec dobrý, všechno dobré.
S láskou,
vaše Houdička
instagram @houdicka
instagram Kačí @kata.skrosnou.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat